Draculova návštěva
Jednou když naši odešli na nějakou oslavu, dovolili, aby u nás spala moje kámoška. Jsme obě vášnivě zblázněné do upírů a všeho kolem nich. Máme načtené všechny možné knížky, zkouknuté seriály, filmy a blogy na tohle téma. A tak nám to ani teď nedalo. Jasně že jsme vyvolávaly ducha. Čího? No přece Draculy! Byl první, kdo nás obě najednou napadl. Na důkaz toho, že je s námi v místnosti, nám měl poklepat na rameno. Když jsme ale ani jedna dlouho nic nezaregistrovaly, řekly jsme si, že to byla blbost, a tak jsme kroužek rozpustily. Jenomže to jsme neměly dělat. Stala se totiž děsná věc: druhý den, když jsem se vzbudila, kamarádka na vedlejší posteli nebyla. Měla jsem strach, tak jsem ji hledala po celém baráku. Našla jsem ji zavřenou v komoře: zkrvavenou a ustrašenou. Když se trochu uklidnila, vyprávěla, že v noci musela na záchod. Jenomže na chodbě ji někdo čapnul za ruku, tahal ji do kouta a chtěl ji kousnout do krku. Prý se snažila křičet, aby mě vzbudila, ale hrůzou nevydala ani hlásek! Jak se ale statečně zmítala v náručí té bestie, vysmýkla se jí, takže na krk jí nedosáhla, zato ji kousla aspoň do nohy. Ale to naštěstí bylo všechno! Bylo nám jasný, co musíme udělat: zatáhly jsme žaluzie v mém pokoji a honem jsme ducha Draculy zase odvolaly! Jaké z toho plyne ponaučení? Vykašlete se na vyvolávání duchů! A když už vám to nedá, upíry určitě na každý pád nechte spát.